Země mračení

Usmívám se rád a usmívám se často (a často tím vyvolávám nechápavé pozdvižení svého okolí).

Nemyslím si, že by tomu mělo být jinak ani v případě Běloruska, tedy země, kde úsměv značí podezření, že jste šťastni a tudíž je nutné Vám to štěstí trochu poupravit (a proto je lepší se mračit…).

Kráčel jsem k turniketům stanice metra v hlavním městě Minsk, usmívajíce se a slovensky vesele telefonujíce u toho. Má řeč (a chování celkově) zaujala službukonajícího policistu a tak, evidentně zvědav, co jsem zač a zejména odkud, přistoupil ke mne s pozdravem zdviženou pravicí ke své služební čepici (zvané díky svému tvaru a hlavně velikosti LP deska) a zařval: "DOKUMENTY!!!".

Chápete to?

Zvědavá místní babka prostě k Vám přistoupí a (obvykle) bělorusky nebo (méně obvykle) rusky (u mladých je to naopak, díky masochistické snaze běloruského prezidenta země Bělorusko potlačit běloruský jazyk u Bělorusů) se Vás jednoduše zeptá, odkud jste - rusky nemluvíte, bělorusky nemluvíte, polsky nemluvíte, ukrajinsky nemluvíte, mluvíte nějakou příbuznou řečí, ale jí neznámou…

Ne však tak představitel ozbrojené složky organizované formy násilí (jak zní definice slova stát) - ten jen jednoduše zařve: "DOKUMENTY!".

K jeho obrovskému údivu jsem opáčil (rusky) otázkou: "Proč?". Takovou reakci nečekal, evidentně jej zaskočila, čehož jsem využil a vysvětlil mu, že v civilizované společnosti se důvod kontroly občana orgánem předem sděluje.

Něco zakoktal a já jsem nabyl dojmu, že se mne tak trochu lekl, neb mou drzou reakci si asi spojil s někým důležitým, s někým, před kým by si raději měl dávat pozor.

Netrápil jsem jej dále a podal mu můj cestovní pas, úmyslně Slovenské republiky, ve kterém jsem neměl vízum Běloruské republiky, v očekávání, že se po něm bude ptát a já mu s omluvou podám cestovní pas České republiky, ve kterém jsem to vízum měl. Byl však tak zaskočen, že po mne již raději nic nechtěl.

Rozloučili jsme se tedy a já pokračoval ve svém programu. Za několik hodin jsem se stejnou trasou vracel, tedy i přes tuto stanici metra. Pořád tam stál, pořád tam službu konal. Pozdravil jsem jej a zeptal se, či nechce náhodou vidět mé dokumenty. Reagoval rusky, stále zamračeně, že nikoliv, se slovy "Všechno v pořádku, všechno v pořádku".

Od té doby se usmívám ještě častěji a ještě raději.

Co tak udělat z každé země zemi úsměvů?

PS:

Podle mne ten v tu noc ani neusnul přemýšlejíce, s kým to vlastně měl na té stanici metra čest…;-)